Jak souvisí židovský den odpočinku se zákonem předpokladu a proč zase vytahuju vybírání schránky?
To se tak někdy stane. Jednoho dne se probudíš a máš docela fajn den. I když venku padají trakaře a bolí Tě zuby, vlastně se něco uvnitř Tebe usmívá, i když na první dobrou nevíš proč. Žiješ v malém bytě a spíš na matraci, která má nejlepší za sebou. Kafe došlo, rohlíky jsou betonový, mlíko kyselý. Musíš do práce. Výtah nefunguje. Musíš do čtvrtýho patra po svých. Od šéfa dostaneš sprduňk za pozdní příchod a rozcuchaný vlasy. Ale ve Tvým prokletým srdci je pořád ta píseň.
Možná Tě to celý trochu sere, ale možná taky vůbec. Na celou tu věc pohlížíš „maturitníma brejlema“; jako by to všechno špatný bylo už naposledy. Nechápeš, kde se to vzalo, ale je Ti to stejně jedno, jako ty divný věci, co jsou najednou super, i když se nic moc nezměnilo. Vlastně něco možná. Uvnitř Tebe je cosi ukotveného, pevného, co nedokážeš popsat.
Soulad. Uvědomění. Vše co chci je už moje a nemusím o tom pochybovat. Nepotřebuju afirmovat, nepotřebuju dělat rituály, nepotřebuju vizualizovat a manifestovat. Proč? Dosáhla jsi přirozené fáze manifestace. The Sabbath State.
Kompletní článek je dostupný pouze pro členy Školy negativního myšlení. Ale zatím můžeš číst dál.
…a to slovo bylo Bůh
Není to první příklad Nevillova solipsismu. Veškeré jeho přednášky a spisy mluví automaticky o člověku jakožto o Bohu své reality. A my už víme, že součástí procesu ovlivnění reality je moment, kdy věci pustíme. Spousta lidí má problém rozlišit pouštění a vzdávání se, načež jsou to odlišné a shodné pojmy. Osobně to chápu tak, že šábes je důsledek pouštění v momentě, kdy jsme si manifestovali záměr jasně a správně, máme dostatečně posílený self-concept (sebepojetí) a důsledkem toho je neotřesitelná víra v náš prospěch. Oproti tomu vzdávání se je důsledkem pouštění v situaci, kdy nevěříme ani v sebe, ani ve svůj záměr.
Jak přesně popisuje Neville Goddard šábes ve své práci? „Je to stav, kdy je člověk zcela nehybný ve svém přesvědčení, že věc už je hotová. Když mohu předpokládat, že se mé přání splnilo, a jdu spát, lhostejný, nerušený, v duševním klidu, dodržuji šábes nebo sedmkrát troubím na trubku. A když dosáhnu toho bodu, zdi se drolí. Okolnosti se pak změní v souladu s mým předpokladem. Jak se hroutí, vzkřísím to, co jsem si přivlastnil uvnitř. Stěny, překážky, problémy se hroutí vlastní vahou, pokud ve svím vnitru dosáhnu bodu klidu.“ Neville vlastně popisuje proces, kdy stavitelé po skončení prací sundají lešení a podpůrné stavby, aby mohlo být dílo dokončeno. „Support system“ už není potřeba, protože stavba stojí sama o sobě. Je jedno, že v ní ještě nebydlíme, nezáleží na tom, jestli už se do ní někdo stěhuje. Ať už vidíme nebo nevidíme holubici míru, víme že to podstatné bylo učiněno.
„Když je tato fixace uskutečněna, aby mystik svým pocitem radosti poznal, že přešel ze svého dřívějšího vědomého stavu do svého současného vědomí, je dosaženo pesachu nebo ukřižování. Po tomto ukřižování nebo fixaci nového vědomého nároku následuje šábes, čas odpočinku. Vždy existuje časový interval mezi dojmem a jeho vyjádřením, mezi vědomým nárokem a jeho ztělesněním. Tento interval se nazývá šábes, období odpočinku nebo nesnažení (den pohřbení).“ Ukřižování je zajímavý biblický moment, na který Neville odkazuje. Jako by bylo potřeba projít očištěním, určitou formou smrti. Kristus se po sejmutí z kříže jevil dokonce jako mrtvý! Možná i mrtvý byl, ale přece jenom po určité době prázdnoty procitnul. Bible tento moment popisuje jako zmrtvýchvstání, přestože se spíše dá mluvit o „dalším vývojovém stádiu“. Důvod, proč na tento moment Neville taktéž odkazuje, je opět prodleva. Pro završení určitého díla je potřeba nechat jej chvíli ležet a dozrávat.
Co to je šábes?
„Šábes je pouze mystický pocit klidu, když se nestaráte, když nejste úzkostliví, když nehledáte výsledky, s vědomím, že znamení následují a nepředcházejí.“ Neville odkazuje na to, že šábes v jeho pojetí je vnitřní stav, který vyplyne přirozeně. „Šábes je dnem klidu, ve kterém se nepracuje. Když nepracujete na tom, abyste to udělali, tak jste v šábesu.“ Šábes se nedá nahnat. Je to stav. Nemůže nastat, dokud dílo není dokončeno.
„Když se vůbec nezajímáte o mínění druhých, když chodíte, jako byste byli v cíli a nemusíte (ba ani nesmíte) zvednout jediný prst, abyste tomu tak bylo, jste v šábesu.“ Sedíš v kanclu, šéf se chová jako debil a ty se na něj hezky usmíváš. Ne proto, že si něco nalháváš, že afirmuješ, že medituješ,… Jsi v šábesovém stavu.
A to proto, že jste věnovali dost píle, disciplíny a bdělosti k čistému vyslovení svého záměru. Nejnom že už s věcí nemůžeš a nechceš nic dělat, ty nic ani dělat nemusíš. Vyslovili jste záměr se na toho blbce vykašlat a najít si lepší práci. A přestože holubice míru tu ještě ani nepoletuje, je Ti to jedno. Nepotřebuješ cití potvrzení platnosti vlastního záměru.
—
„Nemohu se starat o to, jak to bude, a přesto říkat, že jsem si vědom toho, že to tak je. Pokud si uvědomuji, že jsem svobodný, bezpečný, zdravý a šťastný, udržuji tyto stavy vědomí bez námahy nebo práce z mé strany.“ Neville naráží na stav, se kterým se setkává spousta lidí, jež ovlivňování reality zeprve „zkouší“. Na jednu stranu vysloví záměr něco mít nebo žít, na druhou stranu jsou dále zmítání pochybnosti o naplnění toho záměru. Připomenu Vadimovu metaforu s přebíráním pošty; když si dám záměr vybrat poštu ze schránky, nezajímá mě, co mi o tom kdo říká. Pro mě je přebírání pošty tak přirozené, že je mi jedno, jestli to udělám dneska nebo zítra, dokonce na to nemusím myslet 24/7, nemusím si to afirmovat, nemusím tomu už věnovat ani fň.
Imaginární akt naší vysněné reality je chápán jako pravdivý. Víc hledíme na svůj záměr, než na okolnosti a 3D realitu. Duševní odpočinek nastává ve chvíli, kdy se víc než na problém soustředíme na jeho řešení; nikoli na proces, nýbrž na výsledek, který toužíme vidět. Touha sama o sobě hlesne na minimum. Zůstává z ní jen to sladké, něžné, ducha povznášející, ale potřeb a tlaku jsme se zbavili jako nedůležitých. Protože o tom šábes je. O oslavě Boží práce.
Shrnutí
Mnoho lidí se snaží do šábesového stavu dostat záměrně, nicméně samotná podstata šábesu je „důsledek“, nikoli cíl, kterého by se dalo pracně dosáhnout. Je to pád míče, který jsme vyhodili do vzduchu. Šábes nemůžeme přesunout na středu, stejně jako nemůžeme proces uspěchat silou vůle. To, s čím můžeme pohnout, jsou procesy, které k šábesu vedou.
Šábesovému stavu předchází snížení důležitosti záměru, důvěra v proces a posílení sebepojetí. Dokud tohoto stavu nedosáhneš, nemůžeš dojít do cíle. Přestaň se příliš snažit. Soustřeď se na sebe a sniž důležitost svého cíle. Přestaň šábes nahánět, přestaň nahánět svůj cíl. Čím víc povolíš, tím blíž se k tomu dostaneš.
