Spousta nauk, včetně klasického zákona přitažlivosti, jak jej známe, varuje před manifestací specifickéhočlověka. Jak to je ale doopravdy a co o tom říká “law of assumption” (v mém překladu “zákon předpokladu”)?
Zákon přitažlivosti sleduju pasivně už několik let a došla jsem k závěru, že si lze manifestovat prakticky cokoli. Do svého života si můžete změnou „vibrační frekvence“ přitáhnout doslova jakékoli kvality, ať už je to láska, hojnost nebo písečná bugina. Zákon přitažlivosti ale výslovně varuje před záměrem „přitáhnout si“ konkrétní lidi, věci a scénáře. Proč? Dává to docela smysl.
Zákon přitažlivosti a jedna jeho realita
O rozdílu mezi zákonem přitažlivosti a zákonu „převzetí“ jsem už mluvila na YouTube. Ve stručnosti se dá říct, že zákon přitažlivosti počítá s jednou jedinou realitou, ve které si vy jako magnet svým „vysokovibračním naladěním“ přitahujete kvality, věci a lidi. Vibrujete-li na vysokých frekvencích, přitahujete inspirativní lidi, kteří s vámi rezonují. Vibrujete-li na vibracích nízkých (v emocích jako je vztek, žárlivost, pozice oběti), přitahujete lidi, kteří vibrují ve stejných kvalitách.
Co se týče manifestace konkrétních věcí a lidí, nauka zákona přitažlivosti je v tomto trochu limitující. Odděluje samotnou manifestaci od pocitu, ve kterém si jej přitahujete. Ačkoli popisuje, že je možné přitáhnout si do života určité věci, počítá zároveň s tím, že okolnosti jsou do jisté míry jinak neměnné. Doporučuje proto stanovovat záměr přitáhnout si “prototyp” dané věci a manifestovat si skrze emoce a pocity, v případě věcí a lidí parametry, které má daná manifestace zahrnovat, ale už bez uvádění konkrétních značek a jmen.
Zákon předpokladu a prostor variant
Výraz „prostor variant“ už znáte z článku Transurfing a proč me zajímá. Přišel s ní ruský mystik Vadim Zeland, který věří, že existuje nekonečné množství variant, jež popisuje jako souřadnicovou síť, v jejímž rámci se každým svým životním rozhodnutím pohybujeme. Zároveň prostor variant rozděluje na sektory, kde si jsou různé varianty reality blízké příběhem nebo rekvizitami.
Zákon předpokladu popisují Abraham Hicks a Neville Goddard mírně odlišně od zákona přitažlivosti. Klíčem je opět „vysokovibrační naladění“ jedince, nicméně si v tomto případě nepřitahujeme věci zvenčí, ale nakopak celý vnějšek jakožto jakýsi hologram měníme podle toho, jak ve skutečnosti přemýšlíme uvnitř sebe.
Bohužel se tím „uvnitř“ myslí podvědomí, což mírně limituje naše možnosti, protože práce na podvědomí může být poněkud náročnější, zahrnuje intenzivní práci na sobě samém a revizi starých příběhů. Zákon předpokladu popisuje svět, kde okolnosti nehrají roli, protože stát se může prakticky cokoli; a to právě z toho důvodu, že existuje nekonečné množství variant.
Čím se liší Zelandovo učení od Goddardova? Goddard výslovně hovoří o manifestaci konkrétních lidí. Je však potřeba vybrat si v prostoru variant tu, která nám vyhovuje nejvíc. Proto je potřeba zapomenout na to, co se děje ve hmatatelné 3D realitě, na to, co se stalo v minulosti a přestat to, co vidíme a slyšíme, považovat za pravdivou premisu. Naopak nabádá prosadit ve své mysli jako pravdivou premisu, to, co se líbí nám, a to včetně verze věcí a ano, i lidí, které v životě chceme.
Důvod, proč Zeland od manifestace konkrétních lidí odrazuje, je patrně obyčejná opatrnost. Je jednodušší si představit, že Nokia vydá potřetí vylepšenou 3310, než že se člověk, který nám ubližuje, radikálně změní. Při manifestaci lásky nebo manifestaci vztahu máme tendence se soustředit na starý příběh a rozvíjet okolnosti, které nám ubližovaly. Nakonec je tu otázka: proč si manifestovat lepší verzi člověka, který nám ubližuje, když si můžeme vybrat někoho jiného? Odpověď je jednoduchá: protože můžeme.
Stejně jako Zeland nebo Simon Loyd v knize Indigová realita je možné postavit si ve své představě určitý prototyp člověka, kterého ve skutečnosti chceme, přidat mu nebo ubrat konkrétní vlastnosti a třeba mu propůjčit jméno a identitu našeho vyvoleného a rozhodnout se, že bez ohledu na to, o koho půjde, přinese nám tento člověk to, co chceme.
Rozhodněme se, že ten život bude jednoduchý, idylický a příjemný pro obě strany. Že z našeho rozhodnutí budou všichni profitovat. U prototypu je jednodušší si představit, že se bude chovat tak či onak, zbavíme se pocitu nedostatku a lpění, které realizaci záměru v 3D brzdí a v konečném důsledku se podle pravidla „ptáci před pevninou“ může objevit někdo jiný, kdo ty kvality bude zahrnovat. Není proti pravidlům vybrat si nakonec někoho jiného, není proti pravidlům čekat na pevninu. Pravidlem je: vezmi si to nejlepší, prožívej to nejlepší, nezapomínej, že MŮŽEŠ.
A teď ta černá magie
Povídání o manifestaci specifického člověka je na delší debatu a dost podrobně se jím zabývám i na svém Instagramu. V závěru tohohle předlouhého článku bych se ale soustředila na souvislost manifestace SP a mýtu, že se jedná o manipulaci.
Ve skutečnosti je úplně jedno, jestli se rozhodnete vědomě manifestovat specifické lidi nebo ne. Specifickým člověkem ve věci vaší manifestace nemusí být jen (potenciální) partner nebo milenec. Ve skutečnosti máme každý svou realitu, ve které se naše nitro manifestuje ve spoustě faktorů. Jedním z nich jsou lidé, kteří nás obklopují. Kolegové, přátelé, rodina nebo psi.
Když si představuješ, že by tvoje máma byla hezčí a hodnější a rozhodneš se předstírat, že tomu už tak je, je to černá magie? Ne. Když si představuješ, že ti babička koupí bonboniéru, předstíráš, že už se tak stalo a jsi za to vděčný*á, manipuluješ s ním? Ne!
Nicméně i tyto myšlenky, zvlášť pokud se rozhodneš považovat je za platné, manifestují tvou realitu. Ve chvíli, kdy si řekneš, že se k tobě tvůj partner vždycky choval hnusně a nikdy se nezmění, tak se to též odrazí v tvé 3D realitě. Pokud je manipulací víra ve starý příběh, jak by mohla být manipulací víra v příběh nový?
Faktem prostě je, že ve tvé osobní 3D realitě nemá nikdo svobodnou vůli. Všechno se řídí tvým sebepojetím. Ve své osobní realitě můžeš absolutně cokoli, co ti dělá radost a co v jejím rámci zachová řád. Důležité však je nestrhnout se 3D realitou jako potvrzením toho, co si můžeš a nemůžeš vybrat. Ale o tom až jindy.
