Manifestací záměru jsem se zabývala studijně už od dětství, ale trvalo mi skoro do třiceti, než jsem to začala brát vážně. Měla jsem pocit, že to je neefektivní a po shlédnutí The Secret jsem se cítila na rozdíl od ostatních lidí strašně. Proboha, oni pořád tvrdí, jak je to jednoduchý a jak snadno to funguje, ale neřeknou, co přesně mám dělat. Takže tady máte pět věcí, které většina mindset koučů neumí úplně na férovku říct, ALE MĚLI BY.
1. Že je reálné zhmotnit si ABSOLUTNĚ – COKOLI
A nejenom, že bys mělx, ale MUSÍŠ myslet na všechno, co chceš. Protože jedině ve své komplexnosti dávají Tvoje přání, tužby a cíle smysl. Není náhoda, že si přeješ zrovna to, co si přeješ. Přání vyjadřují nějakou Tvou vnitřní potřebu, která může pramenit z různých zdrojů. A nejhorší blok, který si pěstujeme? Domněnka, že něco není reálné, tedy myslet na to je ztráta času.
Takže to první, co bys mělx udělat je, že přestaneš svoje cíle ve svých představách a myšlenkách tlačit přes nějaký logický filtr. Jsou to Tvoje představy, sakra! A ty můžou být nelogické!
Takže se neboj vybírat si KONKRÉTNÍ věci, věci zdánlivě nedosažitelné nebo nepotřebné, protože jestli to chceš, je to Tvoje.
2. Že ne všemu, co si myslím, bych měla věřit
Cíle se občas neslučují s tím, po čem toužíme. Ale měly by. My nad tím totiž fakt hodně přemýšlíme. Když nás napadne, že bychom chtěli být slavní, tak zběsile přemýšlíme nad tím, jak si slávu přivést. A víme, jak to pak dopadá, když na to člověk tlačí, že?
Úplně největší pitomina je vybrat si cestu, která s náma není v souladu jen proto, že OBVYKLE lidi daného cíle touhle cestou dosahují. Například chceme zbohatnout, tak to nasypeme do kryptoměn a čekáme, kdy se prašulky budou sypat. No a ono prd.
Spousta lidí například tráví hromadu let a nervů ve škole, která jim nejde a nebaví je. Připadá jim důležitá, obor se jim líbí, připadá jim prestižní a tak dále. Chtějí totiž jistotu, zázemí a onu PRESTIŽ, kterou obor nabízí. Měla jsem na základce spolužačku, která hrozně chtěla dělat umění. Nádherně kreslila, chodila na zušku, toužila jít na FaVU.
„Posedlý člověk je posedlý absencí něčeho, nikoli dostatkem něčeho.“
Jednoho dne přišla do školy s tím, že její rodiče rozhodli, že půjde na gymnázium a pak na práva. V osmé nebo deváté třídě! Najednou ve všech hrách, které měly ve škole sloužit k rozpoznání našeho poslání, kreslila paragrafy. Nedávalo mi to smysl. O pár let později jsem ji potkala a zmínila, že ta práva vážně studuje. Ok, fajn, byla jsem překvapená, ale říkala jsem si „fajn, tak asi to byl přece jen dobrý nápad“ a říkala jsem si, že na dalším sraze už bude třeba soudkyně a já budu litovat toho, že jsem nebyla v mládí dostatečně pilná.
No hovno, uběhlo nějakých deset let, kočka má dneska tatérský salon.
Někdy se nám fakt daří namluvit si, že něco chceme, protože v tom vidíme nějaké výhody a máme dojem, že když si projdeme martyriem, tak nás bude společnost nějakým způsobem respektovat a že pak budeme šťastní. Až příště spolužačku potkám, bude to pro mě připomínkou, že člověk by měl jít za tím, co mu dělá radost, nikoli za tím, co by mu mělo dělat radost.
Necpi se někam, kde Tě nechtěj, když tam ani nebudeš šťastnx.
3. Že tlak na akci vytváří rezistenci
Nátlak na akci vytváří odpor, protože tlakem se uvádíme do stresového nastavení. A stresové nastavení nás tlačí k první možné akci, která nás napadne. Nemá to moc co dělat s inspirovanou akcí, kterou je důležité provést. Je to trošku jako Felix Felicis; jak se Ron s Hermionou zlobili na Harryho, když šel po vypití lektvaru štěstí k Hagridovi.
Jenomže v tom je ten háček: chceme, aby nám mozek vymodeloval uvěřitelný příběh, který končí přistáním Ferrari na zahradě, ale nejsme schopní na tu zahradu vůbec vyjít, anebo zběsile běháme okolo a lomíme rukama: Proč tady to auto ještě není?
Ani jedno Ti k němu nepomůže. Co Ti pomůže? Hodit se do klidu a dělat spontánně věci, co Tě baví a nechat se vést náhodama.
Protože tak Felix funguje.
4. Že to neznamená bolestivé čekání na zázrak
Nefunguje metoda 369? Ok, tak jdu vizualizovat. Vizualizace nestačí, udělám si visionboard. To taky nic nedělá. Proč se kurva nic neděje? PROČ POŘÁD NEJSEM ŠŤASTNÁ? Proč věci, které chci, jsou tak vzdálené?
Vážně si někdo myslí, že manifestace má být bolestivým čekáním a sledováním toho, jak se věci okolo mě dějou, zatímco já čekám na to nejlepší, co mi může život dát s bolestí a přesvědčením o vlastní neschopnosti a nedostatečnosti? Máme tendenci zapomínat, že manifestace záměru je vyjádření záměru myšlenkami a chováním v jejich prospěch.
A pokud něco pronásledujeme a procházíme si utrpením, manifestujeme si pronásledování a utrpení. Tak to prostě je.
Bolest manifestuje jen bolest. Že to je začarovaný kruh? Možná.
5. Že na metodách absolutně nezáleží
Některé baby (a byla jsem mezi nima) jsou zblblé čarodějnickýma seriálama tak, že zkouší jednu metodu za druhou, čímž nemanifestují nic jiného, než rezistenci a posedlost. Pamatuj, že posedlý člověk je posedlý absencí něčeho, nikoli dostatkem něčeho. Skutečně bohatý člověk není posedlý penězi a skutečně úspěšný člověk není posedlý úspěchem. Pokud takové znáte, asi se moc nedá předpokládat, že by ti lidé měli být šťastní.
Metody neslouží k tomu, aby něco přitáhly, ale zprostředkovávají nám pocit, že už něco máme a náš záměr je naplněn. Pokud Tě metoda do tohoto stádia nevede, nedělej ji. Nemusíš dělat žádnou, nezáleží na nich. Jsou to jen berličky, ale nestojí to na nich. I když si otrocky nadiktuješ pravidelnost v metodách a budeš se s nimi cítit dobře, mohou fungovat jako placebo, bez kterého pak nebudeš moct fungovat. Což může být dobrou pomůckou v situaci, kdy potřebuješ vyřešit akutní problém, ale z dlouhodobého hlediska se můžeš uvést do potíží. Nebudeš si prostě bez metod věřit.
Proto je podle mě podstatné zabývat se svou temnotou, objevit v ní svoje dary, svoje touhy a fungovat pak na autopilota, případně nasadit rutinu z nenáročných „udržovacích“ metod (subliminals, afirmační nahrávky, meditace, scripting), jejichž cílem je udržovat primárně Tvou sílu a pohodu.
