Do jaké míry můžeme za věci, které se nám dějí a je skutečně pravda, že za to zlé, co se mi děje, nésu odpovědnost? Zamyslela jsem se nad tématem podle zákona předpokladu.
Chci se teď chvíli věnovat tomuto závažnému tématu, protože míra viny za vlastní osud se táhne snad všemi teoriemi, filozofiemi a náboženskými hnutími. Moje tvorba se točí kolem myšlenky „všichni jsou tvým odrazem„; tedy nikdo není odpovědný za svoje jednání v mé realitě. Kromě mě.
Tato myšlenka může logicky vést k úvaze „jsem viníkem všeho zlého, co se mi přihodí“ a následné reakci „samozřejmě, že ne, ty jsi oběť a ezoterismus je blbost“. Oba přístupy mi připadají hloupé, a proto bych ráda upřesnila pár věcí, protože znám dost lidí, hlavně žen, které žijí v toxických vztazích, zažívají opakovaně domácí násilí nebo dokonce sexuální násilí ze všech stran.
Stojím si za tím, že si tvoří/me svoji realitu? Ano. Ale nemyslím, že jsou oběti viníky svých problémů.
Mezi vinou a příčinou
Vnímám totiž významový rozdíl mezi vinou a příčinou. Když sejmu autem srnku, moje jízda autem byla příčina smrti zvířete. Ale dělá to ze mě viníka? Ne. Nemá tedy smysl říkat „to sis přitáhla tím, žes jela autem“ nebo „proč teda jezdíš autem po lesní cestě, neasi“. Taková slova uslyšíte od valné části rádoby „duchovních lidiček“ nebo „ezodemagogů“ jak já říkám. Jsou to takoví ti lidi, co se tak rozplynuli v duchovnu, že si neuvědomují, jak moc se ňachňají v blátě vlastního ega.
Asi se teď ptáte: „Kris, jaký je to doprdele rozdíl? Pořád vlastně říkáš, že člověk, který zažívá peklo, jej zažívá vlastním přičiněním.“ Ano i ne. Oběti se nestávají oběťmi záměrně. Často se v tomto kontextu mluví o jakési vnitřní touze být obětí, ale není to touha v pravém slova smyslu.
„Ty jsi oběť, protože chceš být oběť.“ Pane bože, kdo by chtěl být zmlácený, znásilněný, přepadený, okradený, ponížený a nést si PTSD? Nikdo. Pravá podstata není ve chtění, ale v jakémsi souladu s pozicí oběti. A to není něco, co by člověk chtěl, ale přesto to nese a žije.
A právě o tom je ta příčina. Příčinou jsou totiž naše hluboce zakořeněné vzorce, které se mění velice těžko. A je snobské někoho poučovat, že si proto za své průsery může sám.
Pozice oběti
Problém oběti, ve kterém se dá ještě do nějaké míry uznat vina, je udržování, živení pozice oběti. Ale ani to neznamená, že můžeš ve 3D za svoje domácí násilí. Za to, kdo Ti ubližuje, může vždy viník. Obviň viníka, nahlaš čin policii, jdi k soudu, sleduj, jak ho zatknou, když Bůh dá. A pak, po nějaké době terapie s PTSD, si sedni a udělej si shadow work. Co to pro mě znamená být oběť? Kdy jsem se tak cítila poprvé a jak to dopadlo? Jak by vypadala moje verze, která tyto problémy neřeší?
Oběťmi se stáváme, když potřebujeme chránit. To někdy může vést k paradoxu, že si hledáme partnery násilníky nebo že jsme schopní se slepě přisát na divnolidi. Jedna moje kamarádka mi kdysi vyprávěla historku, jak ji obtěžoval muž, kterého se dobrovolně celou noc držela, protože jí předtím pomohl a slíbil jí, že ji odvede domu.
Byla jsem pak obviněna z victim blamingu, když jsem prohlásila, že se měla při prvním náznaku obtěžování prostě otočit a jít domů. To se však nestalo. Já si dodnes nemyslím, že by moje kamarádka byla viníkem svého obtěžování. Ale pořád si kladu otázku, proč ho následovala unavená a vyčerpaná po barech po celém městě, přestože se už pár hodin jevil jako hulvát.
Nemyslím, že je viníkem své situace. Stejně jako já, když mě koncem zimy okradli v centru. Musela jsem se smát tomu, že jsem dostala doslova papírové potvrzení toho, že jsem oběť. Znám ale příčinu. Největší škoda na celé mé věci byl nekřesťansky drahý zámečník a PTSD z toho, že jsem v jednu ráno seděla na Národní na chodníku a brečela, bez dokladů, peněz a klíčů od bytu. Evokovalo to ve mně ten urputný strach z chudoby: že skončím na ulici! A ten byl patrně příčinou téhle situace. Dělá to ze mě viníka? Ani hovno.
Jak se situací naložit?
Považuju osobně za dobré vědět, co daný problém vyvolalo. Někteří lidé tvrdí, že patlat se v shadow worku je ztráta času a že existují efektivnější metody a přístupy. Já ale ráda zjišťuju, jak věci fungují. Největší výhodou celé situace je pak to, že „to můžu pustit“. Můžu říct „ok, tohle je okolnost, na okolnostech nezáleží; ať teď žiju cokoli, tahle situace je echo mého starého nastavení a tím, že se v tom budu patlat, tomu dávám validitu“. Já DEMONSTRUJU hloubáním se v problémech jejich validnost.
Nebo můžů říct „zobrazeno, čas na pudink“.
Pingback: Co je to manifestace? Jak si vytvářet svou realitu myslí? • Netýna