Při manifestaci člověk často zohledňuje vnější okolnosti a řídí se jimi. Nemá ale smysl ovlivňovat se věcmi, které jsme si již předtím vytvořili. Dnešní povídání rozvádí téma okolností při manifestaci.
Ve Škole negativního myšlení jsem se věnovala fenoménu „birds before land“ nebo jak já říkám „holubice míru“/“vrabec v hrsti“. Rovněž jsem mluvila o tom, že 3D realita má právo existovat a nikdo jí to nemůžeme vzít. Tím, že se budeme vzpírat realitě ji neodstraníme. Realizuje se naše nitro a jeho dominantní směr, ne naše touha. Respektive realizuje-li se ve hmotě něco jako „touha“, je nevyhnutelné, aby se zhmotnil nedostatek. Touha je totiž spojená s přijetím ne-vlastnictví něčeho. Pokud toužíme, nežijeme ve výsledku.
TIP pro uživatele Školy negativního myšlení: Shadow-work-sheet ve článku Na okolnostech nezáleží: co říká o okolnostech Neville Goddard?
Proč mě vesmír nenávidí?
Někdy to skoro vypadá, že se proti nám vesmír obrátil zády. Nebo zapracovala „karma“; ptáme se, co jsme provedli tak špatného, aby se nám děly takovéto věci. Mám teorii, která vysvětluje, proč tak snadno padáme do pozice oběti.
Odmala jsme vedení k tomu, že:
- bez práce nejsou koláče,
- na hrubý pytel patří hrubá záplata,
- karma má na každého adresu,
- pokud nejsme hodní, Ježíšek nám nepřinese dárečky,
- když se neučíme, dostaneme pětku,
- když dostaneme pětku, dostaneme világoš od táty,
atd. Jenomže z toho plynou další různé domněnky o nás ve vztahu s hodnocením ostatních lidí:
- že to, jak se k nám ostatní lidé chovají je trestem nebo pochvalou,
- že trest je urážka a pochvala znamená, že na sobě nemusíme nic měnit,
- že pokud je na nás někdo zlý, asi jsme si to zasloužili,
- že když nejsme dokonalí, nezasloužíme si odměnu (tedy když je na nás někdo hodný, nezasloužíme si to)
- a taky bych sem zahrnula imposter syndrom: „Nejsem dostatečný na to, abych dělal a měl to, co chci.“
Z toho plyne, že pokud nevytváříme ve své realitě to, co bychom chtěli a dějí se nám nežádoucí věci, buďto se ptáme „proč zrovna já, čím jsem si to zasloužil“, nebo to akceptujeme jako součást svého trestu: „Nejsem dost dobrý pro dobré věci, špatné zážitky patří k mému údělu, protože takový je život.“
Pak nám ale někdo řekne, že existuje cosi jako zákon přitažlivosti, zákon předpokladu, manifestace a transurfing. Nejdříve tomu nevěříme: „To snad ne, jak by zrovna MNĚ měl vesmír dát jenom tak bez zásluh něco dobrého?“
A tak manifestujeme. Ale manifestujeme z nedostatku. Z potřeby něco ulovit (víc v prémiovém článku Školy negativního myšlení: Jak emoce ovlivňují manifestaci? – DOPORUČUJU!!!) se snažíme příliš. A pak se propadáme do zoufalství. A co víc, propadáme i v tomto tématu do pozice oběti: všechny ošklivé věci, které jsem si vyvolala, jsem si přece vyvolat nechtěla, tak proč se mi to děje? (Z této pozice je obtížné například vysvětlit, proč se dějí špatné věci dobrým lidem a že zákon přitažlivosti nerovná se victim blaming. Ale o tom až jindy.)
Jak se chovat, když jsou okolnosti proti mně?
Nereaguj, ignoruj
To se snadno říká, co? Chodí mi dost dotazů, jak nereagovat na nežádoucí realitu. Ale kotě, to je docela tréninková disciplína. Dovol si prožít emoce – ignorováním emocí nezneguješ to, co se děje. Spíš odveď pozornost na to, co v Tobě vyvolává žádoucí stav. Imaginativní obraz žádané reality nebo činnosti, které Ti přináší radost, to je řešení.
Pochopitelně řeš ve hmote věci, které je třeba řešit k přežití. Když stojíš na vlakové trati před jedoucím vlakem, uhni. Ale nedávej větší důležitost a hodnotu, co chceš ve své realitě odmítnout. Popírání a odmítání je rozdíl.
Uvědom si, že jde o „starou manifestaci“
Ne vše, co aktuálně prožíváš, je dílem aktuálního nastavení. Říká se, že někdy věci, které zažíváme, jsou dojezdem „starého“ přemýšlení. Jenomže faktem je, že to, že vůbec zaregistruješ nežádoucí jev a reaguješ na něj jako by měl důležitost, je důkaz, že ještě nežiješ výsledným stavem.
Navíc hraje roli faktor předstírání. To, že předstíráš, že nějaké emoce necítíš neznamená, že je necítíš. To, že tvrdíš, že některé nevědomé potřeby nemáš neznamená, že je nemáš. To, že si myslíš, že některé podvědomé vzorce neaplikuješ neznamená, že tomu tak není. Svou mysl neoblbneš a svou realitu tuplem ne.
Nauč se vnímavosti
Spousta lidí není schopná akceptovat, že určitá forma vděčnosti za současnou realitu je potřebná. Faktem je, že v naší realitě se už věci, které nás nakračují k žádané realitě, dějí. Možná nevyděláváme miliony, ale vyděláváme tisíce, desetitisíce, které jsme před rokem ještě neměli. Možná jsme si nemanifestovaly vztah se svým specifickým člověkem, ale to, co od něj chceme slyšet, nám říká někdo jiný. Náš retikulární aktivační systém je naučený vnímat věci, které nemáme; proto jej musíme přetrénovat na sledování věcí, které máme.
Emoce neuhlídáme, jak jsem už psala, a ani bychom neměli. Ale můžeme přesměrovat pozornost a těšit se z toho, co už máme. Alternativně potom můžeme vytvářet ve své fantazii realitu, která je našim cílem a reagovat na ni. Kličem je přestat se soustředit na nedostatek a dávat mu důležitost.
Měj na paměti, že ty rozhoduješ o své realitě
V podstatě je to jako když Vadim Zeland v Transurfingu popisuje návštěvu galerie. Nebudeš se vztekat, že v konkrétním sále koukáš na surrealisty, když chceš vidět impresionisty. Nebudeš strhávat obrazy ze stěny a křičet, že tě surrealismus nezajímá. A pokud ano, k ničemu Ti to nebude. Maximálně Tě vyvedou a další vstup do galerie Ti zakážou.
Když vidíš výstavu, která Tě nebaví, buď ji pokorně shlédneš, nebo půjdeš rovnou na další. Jakýkoli vztek Tě absolutně nikam neposouvá. Maximálně Tě přehodí někam, kde se zázraky rozhodně nedějí.
Proto tak vnímej i svou aktuální realitu. Nemusíš ji akceptovat, pokud nechceš, protože ty jsi šéf a vybíráš si místnost, kam se vydáš.
Vysílej vibrace, které chceš přijímat
Máme ve zvyku vysílat emoce, které nechceme prožívat, protože v nás pořád pracuje vzorec „něco chci –> bojuju o to –> dostanu to“. Jenomže v reálu to funguje tak, že „něco chci –> mám to –> dostanu to“. Přesné pojetí tohoto vzorce je „něco jsem –> něco přitahuju“ nebo „něco dávám –> něco dostávám“.
Například ženy, které si manifestují zadaného muže, postupuje podle vzorce „něco chci (zadaného muže) –> bojuji o to (snažím se oddělit muže od partnerky a vytvořit si s ním vztah) —> dostanu to (vztah s daným člověkem), který je sám o sobě nelogický; namísto toho si takoví lidé vytváří vzorec „něco chci (zadaného muže) –> mám to (zadaného muže) –> dostanu to (zadaného muže)“. Abychom se dostali tam, kam reálně chceme, musíme se víc soustředit na to, co chceme.
My nechceme muže, který patří jiné ženě. My chceme člověka, který tu je pro nás. Chceme bezpodmínečnou lásku, proto ji musíme přát všem okolo sebe. A to upřímně, nikoli jen v rámci faktoru předstírání. Musíme sledovat, co manifestujeme z temnoty a naplnit svoje nevědomé potřeby, poté, co se zbavíme potřeby mít a zaměníme ji za záměr vybírat a brát si. Pak fungujeme podle vzorce „něco chci (bezpodmínečnou lásku) –> mám to (bezpodmínečnou lásku – byť jen ve fantazii) –> dostanu to (bezpodmínečnou lásku – nejdříve ve fantazii, ale protože nevytvářím parazitické manifestace, projeví se záměr v 3D realitě).
Snaž se míň
Na základě výše uvedeného bych chtěla zdůraznit fakt, že manifestace opravdu není něco, co by se dalo vydřít urputnou snahou a soustředěním. Manifestace záměru není věcí píle, ale uvolnění, puštění potřeby, zbavení se vášně a postupného natrénování absolutního souznění s vysněnou realitou a ukončení procesu očekávání naplnění manifestace ve 3D realitě. V zákoně přitažlivosti čas funguje jiným než lineárním způsobem a tlak naopak vytváří rezistenci. O tomto problému jsem natočila video na YouTube.
Shrnutí a závěr
Neexistuje nic vně nás, co by rozhodovalo o našem plánu a cíli. Vše okolo nás je otisk našich obav a vnitřních nenaplněných potřeb. Musíš to naplnění přestat chtít a přestat se ohlížet přes rameno, co jsi udělal*a špatně. Neudělal*a jsi nic špatně. Kromě toho, že se ptáš, kde je tvoje manifestace a co pro to musíš udělat.
Nic.
Konec lekce.
