Výsledky mého tarotového výkladu ve věci volby prezidenta České republiky, ze kterého se nedozvíte, kdo bude prezident České republiky. Ale stejně si to přečtěte.
Před nějakou dobou jsem začala opět vykládat tarot na poloprofesionální úrovni (to není flex, ale obchodní nabídka). V rámci nějakého tréninku jsem se rozhodla, že se podívám na to, jak tarot mluví o prezidentských volbách, protože zkrátka potřebuju vědět, kudy volby v mé realitě směřují.
Abychom se pochopili, jak vnímám práci s tarotem navzdory tomu, že praktikuju filozofii, která odkazuje prakticky na neexistenci čehosi, jako je předurčení, osud nebo Boží záměr: zastávám názor, že člověk v určité chvíli vytváří imaginativně jistý předpoklad, který se může v praxi nějak projevit. Karty vnímám jako rádce a „mikroskop“ ve vztahu k situaci, na níž se ptám. Beru to svým způsobem jako hru, jako práci s archetypy a jako možnost, jak se intuitivně k věci vyjádřit. Ptala jsem se tedy toho, co v kontextu této situace hrozí za události nehledě na to, kdo vyhraje. Protože proč? Protože to není předurčeno.
Karty nahovno
Kdybych měla výklad vnímat direktivně, prognóza dobrá není. Bez ohledu na výsledek vidím hrozbu totálního znechucení, a to až nad rámec toho, co jsme schopní si představit. Padl Ďábel, kterého mám subjektivně spojeného s konkrétním kandidátem. Ďábel se jeví jako vypočítavec, ale fígl v něm je ten, že nesymbolizuje principiálně zlo, nýbrž neexistenci. Zosobněnou lež. Černou díru. Jenomže co dělá černá díra? Přitahuje vše, co je okolo. Zároveň kdosi moudrý řekl „ďábel je hybná síla pokroku“. Nedá se říct, že by Ďábel jako symbol/archetyp znamenal přímo problém, nicméně nastiňuje bolestivou cestu skrze důsledky lidského rozhodnutí, v němž se mísí tu vypočítavost, tam potlačené potřeby.
Ďábel nás nutí ptát se „je tohle skutečně morální?“ a pak udělat něco, co si budeme vyčítat. Navzdory těmto pochybnostem: krok zpět je taky pohyb do směru. Ze všeho nejhorší je stát a občas prostě ten krok musíme udělat. Neznamená to, že ve směru, kterým se vydáme, musí být peklo. Možná tam čekají prostě nové příležitosti. Lidstvo se pohybuje cyklicky řetězci pokusů a omylů, které občas náhodou vyvrcholí v něčem úžasném a dechberoucím. A jakmile si zvykneme na zázrak, začneme dělat píčoviny.
Po pravé straně od Ďábla ležela moje nově oblíbená sedmička pohárů. V Crowleyho tarotu má přezdívku „zkaženost“. Pohár je sice naplněn, potřeby uspokojeny, ale za jakou cenu? Je naplněný kýbl hnusu pořád naplněný? Je to ten cíl, na který čekáme? Co když pohár přeteče? Co se stane pak? Jak vidno, Ďábel, ať už v podobě touhy po zhmotnění nového morálně pochybného vynálezu může pronásledovat kýbl výčitek. Jako ženská, která ze sebe z nouze udělá děvku a během aktu myslí jen na to, že bude mít alespoň na chleba.
Po levici měl Ďábel dvoje meče, jednou v podobě sedmičkové (u Crowleyho s významem „Marnost“) a podruhé v esové. U Crowleyho Eso mečů přináší rozhřešené nějakého problému, vítězství inteligence, tvořivosti, rozšířené vědomí a „povznesení nad oblak pochyb“. Je zajímavé, že sousedí právě s Ďáblem, který na racionální úvahu ve prospěch jedince poukazuje. A nakonec tu máme „Marnost“; ta naopak popisuje, že morálka a intelekt jsou v ohrožení v konfrontaci s emocemi.
Výklad ještě víc nahovno
A tady nastává prostor pro můj osobní intuitivní vhled. Kdybych se kartami řídila direktivně a věřila v to, že skutečně předurčují osud, tak bych řekla „okay, je to nahovno, vyhraje Babiš, všechno je v prdeli, balím kufry do Finska“. Jenomže jsem se zamyslela nad věcí z úhlu pohledu právě své primární filozofie, že osud je iluze řízená naší představivostí.
Faktem je, že situace může dopadnout skvěle nebo mizerně bez ohledu na to, kdo ve volbách zvítězí! Predikce vítězství našeho favorita totiž neznamená absolutní spokojenost. I náš kandidát může spoustu věcí posrat, stejně jako kandidát opoziční může – byť je to pro mě obtížně představitelné – spoustu věcí udělat správně. Co ale podle mě nad celým výkladem z mého úhlu pohledu je varování nad potlačováním morálních potřeb.
To, že vyhraje náš preferovaný kandidát neznamená, že všechno je v pořádku a nemáme už povinnost budovat svět okolo sebe, vyjadřovat se ke svým cílům, ke svým potřebám a klást na prezidenta nároky. Příliš jsme se zaměřili na myšlenku, že nás čeká ráj, nebo peklo. S největší pravděpodobností nás čeká peklo v případě, že se budeme zaměřovat víc na to, co odmítáme a čeho se bojíme než na to, co chceme, co si plánujeme a co bychom jako lidé žijící na tomto světě preferovali. Na druhou stranu nás čeká ráj, pokud nepodlehneme vlastním domněnkám a předpokladům a pokud to, za čím si půjdeme, bude naše představa ideálního světa.
A to je právě to, na co jsme zapomněli.
Moje karty vyšly tak jak vyšly, protože jsem ochromená strachem a představuju si nastávající katastrofu po zvolení kandidáta, kterého nepreferuju, namísto toho, abych se soustředila na to, co očekávám od vítězství kandidáta, jehož preferuju. Taková katastrofa se chca nechca musí nějak projevit a já tím, že se tohoto projevu rovněž bojím, vytvářím začarovaný kruh.
A tak doprdele, co s tím?
Na chvilku se zamyslete ne nad tím, co by se stalo, kdyby vyhrál váš kandidát a představite si ideální variantu této situace. Pak si představte ideální variantu toho, kdyby zvítězil protikandidát. V obou případech máte jistě představu toho, jak by měl prezidentský úřad fungovat a kudy by měla politicky směřovat naše země. Mluvme o tom, jaký je náš ideál, protože to je nakonec to, co nás spojuje.
Není podstatné, jaký kandidát vyhraje, protože pokud se soustředíme na svinstvo, uvidíme jej všude. Přitom z každého svinstva může vzejít nová filozofie, revoluce, nový začátek. Neustále opakuju, že mnohem víc víme, co nechceme, ale už se málo zaměřujeme na to, co chchceme, byť to spolu souvisí. Možná nastal čas se kolektivně pobavit o tom, jak si představujeme ideální směřování naší země a za tím si jít navzdory tomu, kdo bude skládat prezidentskou přísahu.
